Výprava na Ronovec

Výprava na hrad Ronovec
Kde: hrad Ronovec a okolí
Sraz: 28. úno­ra 2009 8:50 vlakovém nádraží v HB
Účast­ní­ci: Wosem­bo + LOBO + KIA + další

Návrat: k loděni­ci v odpoled­ních hod­inách
S sebou: skaut­ské potře­by, teplé oblečení, dobré boty do sněhu, jíd­lo a pití, 40 Kč, ešus, lžíce, přísady do polévky.

Za sed­mero horami, za sed­mero řekami, ve stře­du Evropy, nacháze­jí se země Koruny české. A uprostřed této země (ke které také, když už jsme v té pohád­ce, patří Bavorsko, Slezsko a další oblasti, o které nás naši sousedi pos­tup­ně obrali) v městě na řece Sáza­vě působí skupina hrdinů a dobro­druhů, náš skaut­ský odd­íl. Jako všich­ni toho­to ražení se i my čas od času vydáváme na různé výpravy s různými cíly. Jed­na taková při­pad­la i na posled­ní únorový den roku dvoutisícího devátého.

Po zajištění potřeb­ného mater­iálu z naší pevnos­ti jsme se sešli na stanovišti vzdu­cholodí, které nás měli doprav­it na začátek naší ces­ty. Celkem se nás dostavilo 11, tj. v poč­tu úcty­hod­ném, zvlášť když vezmeme v potaz, že poměr vedoucí:mládež byl 2:9. 2 nedosta­vivší se osoby, které měly zlepšit poměr ve prospěch vedoucích, byly prohlášeny AWOL s vyvozením náležitých důsled­ků.

V tom­to poč­tu jsme se tedy 1 vzdu­cholodí doprav­ili do Chotěboře, odkud jsme se ale museli 2 vrátit trochu zpět do Roz­sochatce, který jsme nakonec zvo­lili jako počátek naše­ho putování. Po vys­toupení se okamžitě rozpouta­la sněhová bit­va, která nás prováze­la většinu ces­ty.

Nakonec jsme Roz­sochatec úspěšně opustili, s ním i prohrnuté sil­nice, a vstoupili jsme na zaváté pol­ní a posléze lesní ces­ty, které bylo možné mno­hdy jenom tušit díky žluté značce. Naši udat­ní zbo­jní­ci si nenechali ujít jedi­nou příleži­tost, aby se sami nebo vzá­jem­ně nevyváleli ve sněhu, a tak jsme z počátku pos­tupo­vali poměrně poma­lu.

Ces­ta jako taková nás ved­la převážně lesy s sněhem, který sahal od kot­níků do půli lýtek, takže zvláště pro ty mladší to byla občas skutečná výz­va, ale výzvy jsou pře­ce od toho, aby se překoná­va­ly.

A to také všich­ni zvládli, pro­tože když jsme dorazili na Rohovec, tak po malé přestávce nic nebránilo přípravě ohně, aby­chom si mohli uvařit zasloužený oběd. Příro­da nám vyšla vstříc, neboť v okolí se nacházel dostatek vhod­ného dře­va. Část z nás se tedy věno­vala zpra­cov­ání dře­va, část přípravě polévky a část udržování ohně.

Když už se polévka vaři­la, větši­na doháněla při prá­ci zameškané válení ve sněhu. Jed­notícím prvkem toho­to válení byla schovka, která byla oprav­du ale spíše jen zámink­ou. Polévka se nakonec uvaři­la, a tak každý si pochut­nal na společném výtvoru naší skupiny.

Po jídle jsme ale už museli uklízet, aby­chom se mohli vydat směrem k domovu. Tato část ces­ty se ukáza­la jako ještě větší výzvou než ta před­chozí, pro­tože zde místy chy­bě­ly jakékoli náz­naky ces­ty, a tak jsme ji museli pro­raz­it.

Když jsme se pro­brodili do Břevnice, odpočli jsme si krátce chůzí po sil­ni­ci, a poté jsme se opět vydali do divočiny, ten­tokrát ale s přerozděle­nou bagáží, kdy jsme ji vešker­ou nes­li v 5 lidech, aby­chom trochu usnad­nili ces­tu zbytku.

Posled­ní úsek ces­ty opět stál za to, když se občas zdálo, že jde­me spíše potokem než po ces­tě. Naštěstí našim botám to už v této fázi bylo celkem jed­no a hlavně vid­i­na domova byla už blízko.

Na začátku Havlíčko­va Bro­du jsme tuto výpravu ofi­ciál­ně zakončili pokřikem a začali jsme se pos­tup­ně rozcházet. A pro­tože úkolem této výpravy bylo kromě nějaké té zábavy a výle­tu do přírody dostat pořád­ně do těla, tak lze považo­vat tuto akci za úspěš­nou. Snad si to nemys­lím jen já…

PS: Ještě taková menší kul­turní vložka ? :
Poma­lu mizí
pohád­kový začátek –
Mokré ponožky.

PPS: To byl pokus o haiku.

Zapam­a­to­val a zap­sal LOBO

http://carnagee.rajce.idnes.cz/09–02-28_-_Vyprava_na_Ronovec/

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *